Z vaření mě jde porazit, říkají ženy. Během pandemie mohou snadno vyhořet

Během pandemie, kdy se mnozí členové rodin přesunuly z kanceláří do home office a nemálo dětí zůstalo pro zavřené školy doma, se i stravovací návyky trochu změnily. Především ženy (avšak nejen ony) stojí mnohem častěji v kuchyni a denně připravují pokrmy pro sebe i pro druhé.

Z činnosti, která obvykle mnohým přináší radost, se během izolace doma stává strašák a vyvolává znechucení. Vaření si tak lidé přestávají užívat, protože na něj najednou musí myslet až příliš.

Co nakoupit? Co budeme jíst? Jaký recept zvolíme? Odkud jídlo objednáme? Rituál přípravy, vaření, pečení, smažení, stání v kuchyni, ale i přemýšlení nad jídlem, se opakuje až příliš často, až se toto téma stane vyčerpávající. V některých případech až do té míry, že člověk může z celého procesu vyhořet.

Během pandemie jídlo lidí spojuje méně

„Moje pocity z vaření? Jde mě z toho porazit. Hlavně si vůbec nevařím to, co bych chtěla já, a stále se přizpůsobuji dvěma vybíravým ‚děckám‘, tedy synovi a manželovi. Občas to sice překládáme donáškou, ale přemýšlení nad vařením a i samotné vaření jsou nyní jedna moje velká frustrace, „říká Dita (35).

Doplňuje, že by byla velmi ráda, kdyby z této role občas mohla vyjít ven a někdo by navařil pro ni.

Přestože se vyhoření typicky spojuje s prací, dlouhodobé fungování v domácnosti, přesněji v kuchyni, může přivodit stejné příznaky. Pocity jsou však jedna věc, druhá je skutečně si ověřit, že to, co prožíváte, není jen obyčejné vyčerpání.

„Vyhoření není totéž, jako stres. Při vyhoření přestáváte fungovat. Přestanete dělat věci, na kterým vám obvykle záleží, nebo je děláte, ale nepříliš pořádně, případně bez emocí,“ říká psychoterapeutka Anna Lindberg čedarového.

Nejbolestivější je podle ní to, že vyhoření se obvykle týká věcí, které milujeme, a aktivit, které nám zvykli přinášet radost a potěšení. A když člověk funguje v kuchyni už jen zautomatizované, či dokonce když běží už jen „na výpary“, může vaření začít nenávidět.